Ahoj holky,
já jdu zrovna od dětské psych. tak mám zas rýpavou náladu. Dočetla jsem všechno zpátky. Pro nově příchozí, syn, skoro 8 let, má v APLe potvrzenou dg. AS, ale též jsem se průběžně dostávali kvůli doporučením pro školu i kvůli mojí snaze hledat pomoc při afektech a úzkosti k jiným psychologům. Dalších cca 5 psychologů v průběhu x let nevidělo vůbec nic - pouze emoční labilitu případně jednostranné nadání a kolísavou koncentraci. Myslím, že ve skutečnosti je zavádějící říkat, kdo má pravdu. Ani odborník na PAS není větší odborník než jiný, takže samozřejmně platí taky pravidlo, že kdo hledá něco najde. Dodnes pro mě nenastala s dg. AS žádná prospěšná změna, spíš se mi stalo to, že některé věci, které jsem dřív brala víc splachovacím způsobem mám dojem, že bych měla řešit a měnit- pod tlakem názoru, že AS se musí dobře výchovně vést. Ve skutečnosti si myslím, že žádný takový výchovný návod vedoucí k lepšení pro nás neexistuje (nepopírám, že pro např. autisty s obtížnou komunikací a chápáním světa je struktura opravdu dar. Hledat hranici toho, kdy je vedení k obvyklému- normou přijímanému sociálnímu chování ještě prospěšné a kdy už vyvolá natolik pocity odlišnosti a nepatřičnosti, že je lepší podpořit pocit, že je normální to, co dělá syn a atˇse s tím vyrovnají ostatní (včetně toho, že ne každému to je příjemné)je oříšek. Mě upřímně vadí snaha označit něco diagnozou- tj. jako ne-normální a pak to léčit a přeučovat, aby se to s normou setkalo. Podle mě by stačilo vést lidi k toleranci odlišností v rámci normy. Nehodlám ani strkat svého syna do světa jako AS, aby si lidi zvykali a přestali se bát autistů.

Myslím, že demokratická výchova je možná u všech dětí- jen mít na ní vždy nervy.