Je mi jasné, že to jsou hraběcí rady, protože Tom je doma fakt "dobrej" a chová se více méně jako běžné dítě, takže není problém mít s ním běžný program.... nicméně - kdysi tady byl článek na rodině, o sourozencích postiženého dítěte a bylo to docela smutné čtení. Navíc já jsem něco takového v mírné formě jako dítě zažila a nic moc. Přitom si myslím, že to druhé dítě nepotřebuje stejnou péči jako to problematické, nemusí být vše přesně napůl, ale je potřeba najít tu míru, kdy i to druhé dítě "něco" má.
A ne, že se pořád očekává, že ono je rozumnější a vše pochopí, že si nebude vynucovat svoje zájmy, že se od něj očekává, že školu zvládne mimochodem, že jeho koníčky nebudou nijak narušovat chod zbytku rodinu (jako že s tím zvláštním dítětem se jede na závody přes celou republiku a tomu druhýmu nikdo nepřijde ani na pitomou školní besídku).

Ono to druhé dítě si buďto začne taky vynucovat pozornost - a nebo se stáhne do sebe - a začne si žít svůj život. Mě to dalo do života velikou dávku samostatnosti a vědomí, že co si nezařídím sama, to mít nebudu. Což je podle mě ve výsledku strašně pozitivní, ale... příjemné to nebylo.

Takže i z toho důvodu s námi Tom občas musí přežít koně, i když k nim nijak extra vztah nemá (ale odpor taky ne, takže to snáší docela dobře) - prostě protože on tak obcesuje s vlakama, tak v okamžiku, kdy Lisa projevila nějaký specifický zájem, tak jí v tom aspoň trošku podporujeme a vycházíme vstříc. Chodím hodně pomáhat do školy, hlavně kvůli Tomovi, abych ho měla trošku pod kontrolou - ale chodím i k mladší do třídy (v menší míře, ale chodím).
U nás je to teda ještě zjednoduššený tím, že jsou si věkově blízcí, takže zatím není moc problém mít program přiměřený pro oba, protože je zajímají více méně stejné věci (nemám jedno dítě co chce plácat bábovky a druhé, které chce na diskotéku)...