Souhlasím s ElisabethB. Kluk je nešťastný a v této chvíli už prostě sám nic napravit nemůže, potřebuje pomoc - nejen s uklízením, ale i s nalezením rovnováhy. Umožnit mu dát den do pořádku, ale ne tím, že něco požaduju - spíš si k němu dřepnout, obejmout ho a říct, že bych nám chtěla oběma ten den vylepšit; až bude zase v pohodě, můžou se domluvit pravidla, která když nedodrží, tak něco.

Jinak já jsem bramboru dostala vždycky, zatímco moji 3 sourozenci jen někdy a vždy mnohem menší než já. Připadalo mi to nespravedlivé , a od chvíle, kdy jsem věděla, že mi to nedává Mikuláš, ale rodiče, i pokořující. Že bych se nad sebou zamyslela ve smyslu: "Ach já zlobivá, dobře jsem si to zasloužila, napříště se zdržím jakékoli vlastní myšlenky, bude-li odporovat těm rodičovským!" - to určitě ne.