Jasně, zrovna včera jsme s kámoškou (čtyřdětnou) snily o vánocích bez dětí, dát si v klidu svařáček, občas se v klidu kouknout na televizi, číst si, kdy chci a jak dlouho chci, neuklízet věčný svinčík ... dělat jen to, co chci já, nebo nedělat vůbec nic ... krásná představa. Ale je to tím, že je máme furt za zadkem, už i slušně nerví (ty větší). Kdybychom je neměly, vzdychaly a toužily bysme zase po vánocích s dětma, tak to holt je. Až budou z baráku, zase budem vzdychat, jaký to bylo krásný, když nás potřebovaly.