Naše první děťátko Honzík bylo to nejúžasnější na světě a já rovněž trnula hrůzou,co se stane až se narodí miminko číslo dvě,znám hodně odstrašujících případů sourozenecké nesnášenlivosti.Moc mi pomohlo to,že jsem brzy v těhotenství věděla,že budeme mít dlšího chlapečka, a z anonymního břicha se stal Filípek.Hovořili jsme o něm jako o poněkud méně přítomném členu rodiny a Honzík byl brzy vtažen do děje. Dobré čtyři měsíce bylo miminko v břiše sledováno,hlazeno a vůbec netrpělivě čekáno.Nevěděli jsme,jak to na Honzíka působí,ale říkali jsme si,že to nemůže škodit.Zkrátka bratr byl mezi námi už dávno předtím,nežli byl vůbec na světě.Když se Filip narodil,Honzík si ho chtěl okamžitě odvézt z porodnice.Doma jsme dovolili dvouletému Honzovi,aby si s novorozencem hrál.Nic mu neutrhl,naopak byl velmi něžný.Od Filipova půl roku se spolu koupali.Dokud byli maličcí,byli úplně vzorní.Když mladší dovršil asi tří let,počali se spolu prát,tento stav trvá dodnes.Neperou-li se ,pak se obvykle honí,aby se mohli hned potom poprat.Při pranici se ten mladší směje,staršího tím přivádí do stavu zuřivosti,většinou se však smějí oba.Není-li šestiletý blbeček(Filip podle Honzíka) doma,osmiletý blbeček(hHonzík podle Filipa) se každých pět minut ptá,kdy přijde bratr domů.Vztah je to nadále láskyplný,i když poněkud maskovaný do siláckých řečí a zápasnických chvatů.
V současném stavu věcí se snažím oba hodně chvalit,nedávat je vzájemně za příklad,nesnažit se řešit jejich spory a netrhat jejich rvačky.
Přeji vašim dětem hezký vztájemný vztah.