Pozoruhodné je, že zatímco moje matka se pokoušela být generál a výsledek byl ten, že jsem záměrně kašlala na všechno, co pokládala za důležité, v případě mého syna je to obráceně - on se snaží přesvědčit mne, že je něco důležité, třeba mít podepsaný úkoly nebo vedenej deníček o četbě. Nevymezuje se vůči mně, ani nedělá nic jen proto, aby měl pokoj od blbých výchovných keců. Jeho učitelka je poměrně dost překvapená z toho, že na sebe všechno doma práskne. A proč by neměl? On ví, že se mu z mé strany "nic nestane" a pocit odpovědnosti má sám za sebe, protože to taky dělá pro sebe, ne pro mne. Já nechci, aby mi dělal radost tím, že bude mít dobrý známky (např.). Jeho známky mi můžou být úplně ukradené. Chci, aby si sám uvědomoval, proč něco dělá a dokázal nést odpovědnost za svoje činy. Ode mne uslyší vždycky jen názor, nikdy ne rozkaz.
Pokud by někdo chtěl namítnout, že je to pro dítě velká zátěž - možná, ale on na to má. Kdyby na to neměl, neriskovala bych.