Moje maminka svých šest vnoučat (dvě od bráchy, čtyři ode mě) viděla zhruba dvakrát ročně...měli jsme to k sobě daleko, brácha ještě dál....A téměř výhradně jsme my děti s vnoučaty jezdily za maminkou, ne ona za námi....protože to tak prostě bylo snažší....
Moje tchýně mi rovnou řekla, že se mi malé děti hlídat nebude, protože se bojí, že by to nezvládla, kdyby se něco stalo....a že už prostě nejsou stavění na noční vstávání, přebalování atd...
Ano, mrzelo mě, když nebyla ochotná přijet ani na dvě hodiny, když jsme si chtěli u příležitosti výročí svatby zajít na večeři do restaurace 5 minut od domu, takže bychom byli v dosahu, kdyby něco....

Přesto jsem přesvědčená, že obě babičky svá vnoučata milovaly a milují....ta láska přeci není o hlídání a rozplývání se nad miminky....

Moje mamnka měla a moje tchýně stále ještě má svůj život.....každá se věnovala svým vnoučatům jinak a obě jim dávaly ze sebe to, co si myslely, že je pro vnoučátka nejlepší....

Na moji maminku já ani moje děti nikdy nezapomeneme a tchýni máme a budeme mít rádi (teda vlastně rády, já i moje holky)....jsou to dobré babičky...