Já se na humanitní studia dala 20 let po maturitě. Přijímačky na státní VŠ- našla jsem si na stránkách školy požadavky a taky přijímací řízení z předchozích let, z toho jsem se připravovala.
Na přednášky jsem moc nechodila, spolužáci založili společný mail, kam se shromažďovali studijní materiály, byla jsem vděčná, díky tomu jsem mohla studovat,nebo jsem porodila dítko.
Nicméně seminární práce, zkoušky - to se ošidit nedá, takže je ideální spolupracující rodina, či jinak zajištěné hlídání.
Studování - jsou to nervy, taky spousta času, nicméně ten nádherný pocit, když člověk odchází se zápisem v indexu od zkoušky, je to paráda!!!

Vždy jsem studování v pozdějším věku odsuzovala, dneska si myslím, je to i nutnost , ale hlavně to děláš pro sebe- mozek se zbystří, poznáš fajn lidi a taky se člověk dozví spoustu zajímavého, a určitě se studijní znalosti a titul neztratí při hledání zajímavého zaměstnání.