Ahoj. Diskuzi jsem nečetla, tak nevím jestli jen nebudu opakovat něčí názor, ale za mě:

Dokud budete bydle spolu (s rodiči), bude to jen horší.

Vím o čem píšu, bydleli jsme v domě rodičů 12 let. Ač jsme v jejich domě měli 3+1, pořád to byla společná domácnost (vchod, hala, prádelna, zahrada) nebo vlastně NE společná ale JEJICH.
V podstatě jsme neměli žádné velké spory, ale já bych se po čase asi zbláznila.
Přece jen jsem byla jejich dcera (a tudíž navždy děcko), případné připomínky mířily ke mně, stejně tak ze strany manžela. Já byla ten prostředník a diplomat. Už nikdy více.

Když se naskytla možnost, vzali jsme hypotéku a jsme ve "svém". Měla jsem výčitky, že jsem je tam na prahu stáří nechala, co si počnou sami dva s tak velkým domem, který sami postavili ...
Pozor! Výčitky z mé strany, ne z jejich. Oni jsou vážně hodní.

Ale dneska mám 4tým rokem SVOU domácnost, jsem naprosto šťastná a mé ne špatné vztahy s rodiči se ještě zlepšily.
Najednou mám pocit, že nejsem děcko, ale parťák .

A i to, že se normálně navštěvujeme, posedíme, popovídáme je hrozně fajn. Dřív na to nějak nebyl čas, vždyť jsme byli "domácí", když už jsme se potkali, tak se řešily nějaké provozní věci ...

Takže raději skromně (u nás velmi skromně ) ve vlastním než ve zlaté kleci .