Já myslím, že je moc brzo, ještě se s tím nevyrovnal a asi jen tak nevyrovná.

Vím, že to musí být pro tebe hrozné. Já bych byla nablízku, ale o nic se nepokoušela. Chovala bych se naprosto klidně (teda, co to půjde), věcně. Prostě jako že život jde dál. Myslím, že pokud neutrpěl vyloženě nějakou psychickou újmu, myslím jako nemoc, jasně, že vždycky to zanechá stopu, tak se časem vrátí do normálních kolejí, ale musíš mu je prostě dál vést ty, aby se měl kam vrátit.