Když děda zemřel, babička si nebyla moc jista tím, jestli psa chce, že už si na něj připadá stará (dřív psa měli), váhala a chtěla nechat čas na rozmýšlení. Teta jí ho přesto velmi rychle pořídila. Babi z toho byla dost přešlá, jednak samozřejmě dědu naprosto nijak nemohl vynahradit, ale taky proto, že pes ji strašně uvěznil. Dřív si zajela občas za kamarádkou nebo za náma do jiného města, nebo se ráno naparádila, vyrazila do centra a šla si užít chlebíček a pak do cukrárny na dortík a prostě si užila den. Se psem to nezvládá, nemůže od něj na delší dobu odjet. Ač jinak ho miluje a je moc ráda, že není doma sama, ale prý kdyby měla znovu možnost, tak by si ho prostě dát nenechala. Je už fakt stará a ač je pes mrňous, stejně už ho má problém fyzicky zvládat, v tašce ho neunese, na vodítku ji vleče jak věchýtek.
A to je to opravdu fajn malý psík.

Jinak plemeno má maltézáčka - řekla bych, že alespoň plemeno je zvolené dobře, protože to je opravdu takový "dámský" pes, mazel a gaučák a je poměrně malý. Babička by absolutně nebyla schopna psa nějak déle venčit, na to už prostě nemá, tenhle to naštěstí moc nepotřebuje. A je to větší problém každý rok, když děda zemřel, tak ho ještě zvládala fyzicky bez problémů a docela s ním běhala, ale za ty tři roky prostě zestárla a je slabší, fakt to není se psem snadný.

Fakt, nechte to ještě trochu uležet, po smrti partnera je nejhorší ten stesk po něm samotném, to žádný pes nenaplní, naopak starost o něj je další břímě. Spíš až po nějaké době truchlení je třeba pejsek fajn, protože to už paní bude vědět, jeslti chce nějakého společníka, jeslti má sílu se o něj starat...