Z toho, co píšeš, vyznívá, že tomu chceš dát šanci. Od toho bych se odpíchla.
Že nemůžeš zapomenout? To je nad slunce jasné. Něco takového se zapomenout nebo odpustit často nedá. A myslím, že to v současně chvíli sama po sobě ani chtít nemusíš. Což by pro tebe současně mohla být osvobozující věc.
Proč se nutit do nějakého odpouštění, když na to nejsi zralá a třeba ani v dohledné době nebudeš. Přesto, myslím, můžeš jít dál a zkusit se v té minulosti šťourat o něco méně. Ono jde totiž primárně o to, že tím ublížuješ sama sobě. Jenže je to současně strašně obtížné.
Sama za sebe radím - zkus se oprostit od těch myšlenek, vzpomínek a představ, které Tě ničí. Ber svou současnou situaci tak, že jsi prostě silná a statečná ženská, která se rozhodla udělat maximum pro to, aby její děti vyrůstaly v úplné rodině. Třeba přijdeš za čas na to, že to pro Tebe a Tvoje děti není únosné, ale proč předbíhat událostem? Nedávej si žádné termíny, limity a hranice - asi by Tě to zbytečně svazovalo. Nech tomu čas, ten totiž často zafunguje nejlíp.
A pokud máš velké psychické a na ně navázené fyzické potíže, chtělo by to konzultaci s odborníkem, který může eventuelně předepsat vhodné léky. V takových životních situacích bych se tomu vůbec nebránila.