JInak naše děti jsou se svými smény spokojeny, mají úplně normální jména, ale myslím, že by byly spokojeny s jakýmikoliv jinými, pokud bysme je hezky vyslovovali, jako to děláme teď se současnými...

První jméno je po mojí panence, kterou jsem měla v 6 letech (pojmenovala jem klučičím jménem:), vždy jsem věděla, od svých 6, že se tak bude můj syn jednou jmenovat - výjimkou by bylo, kdyby se tak shodou okolností jmenoval jeho otec, jméno po otci bych nedala.
Druhý má jméno- kompromis, já i manžel jsme preferovali jiné, na tomto jediném jsme se shodli

Dcera si vybrala sama, prostě mi to stále naskakovalo, já jí stále říkala jinak, ale ona se nedala

Takže už si tu svou vysněnou Rozárku asi nedám, možná ji vnutím vnučce