Claire,

manželova rodina se schází pravidelně ve velké šíři (od prababiček k pravnoučatům) a nikdo s nikým nemá problém. Jsem s nimi všemi hodně ráda, na taková setkání se těším.

Já už prarodiče ani rodiče nemám. Kdysi jsme se občas potkali u mojí babičky, ale v klidu to vždy nebylo. Ač byla mamka ze sedmi dětí a táta ze třech, tak se z celého příbuzenstva setkávám jen s jednou sestřenicí a její rodinou.

Nejcitlivější jsou pro mě setkání s vlastní sestrou. S bratrem si většinou jen nemáme co říct, víc se bavím se švagrovou, ale je to v klidu. Zatímco má sestra po setkáních touží, vyčítá mi, když se nějakou dobu neozvu (ale sama se neozve nikdy) a přitom naše setkání vždy končí naší hádkou, a většinou mým brekem. Tento stav trvá od mého útlého dětství, nic se nemění, setkání dopadají stejně (ale po telefonu nebo přes net jsme v pohodě), já jsem z každého setkání nervní dopředu i zpětně, ale stejně to nedokážeme odstřihnout.
Nejvíc asi kvůli mým dětem. Ona děti nemá (chtěla je, nevyšo to), s bratrovými kluky valný vztah nemá, navíc jsou daleko, takže chce udržovat vztah alespoň s těmi mými. A zase pro moje děti je to jediná teta, kterou mohou častěji vídat (bráchu se švagrovou vídáme tak jednou za rok), tak se mi taky nechce jim ji úplně zrušit.
Tak se občas potkáme, ona se užije holky, holky si užijou ji, pak mě seřve (jsem o hodně mladší, takže pro ni pořád malej harant, co potřebuje vychovávat), nejčastěji při nějaké společenské hře, kdy se blbě zatvářím nebo něco řeknu, co se jí nelíbí (ale když mlčím, je to taky špatně ), já to ořvu, ona odjede a příště se celý scénář zopakuje. Nadšená nejsem, ale změnit to nedokážu .