Před šesti letasy mi umřela babička. Dlouho mluvila o tom, že jejeím posledním přáním je nemít pohřeb. Vyhověli jsme jí a já toho strašlivě lituju.
Tvrdím, že pohřeb je tu proto, aby si lidi mohli poplakat (co si budeme nalhávat, atmosféra pohřbu dojme kolikrát i nezúčastněnou osobu) a rozloučit se s dotyčným. U babičky to neproběhlo a já vnitřně to nějak nemám zpracované. Stále mi to nějak chybí. Sm,utním, občas pustím slzu, ale stejně mám pocit, že tu někde je.