já si myslím, že na jakémkoliv drásání je nejhorší stojatá voda.
Mé babičce, když zemřel po 60 letech náhle manžel, vyloženě "prospělo" to, že se postarala, zařídila, vymyslela, zorganizovala. Udělalo jí radost i to, kolik lidu se sešlo, nějaké letité lapálie byly fuč.
Také se mi líbilo, když v rodišti mé matky zemřela nejstarší paní vsi, sjeli se nějací lidé se všech chalup, mnozí z nich třeba rodiště léta nenavštívili (něměli koho), šli se poklonit svým kořenům.

Jistěže jsem zažila trapné pohřby, to co tu líčí Neomi se mohlo udehrát v krematoriu v Klatovech, tam měla řečnice řernou minisukni a pletla při řeči holinky a hodinky.

To, co dala Ráchel je úžasné, ne každý to dokáže, ale troufám si říct, že každý mrtvý měl nějakého kamaráda, co by pronesl pár slov důstojných. Je reliktem totáče, že řeční "řečník" (tenkrát se na pohřby dávalo pozor, aby se někdo "nevhodně" nevyjádřil a bylo to možné jen s obtížemi.

Osobně mám stále nezahojené rány z jednoho "tichého rozloučení" nebyl prostor se vyplakat a už to nikdy nedokážu, jen je balvan ve mně. Byl to táta a "bezobřad" byl v režii jeho nové ženy, nepřišlo mi vhodné dělat zle...

každého věc, ale..