byla bych ráda aspoň za to, že občas oni sami projeví zájem. u nás žádný zájem ze strany tchánů nebyl, ani nezavolali, jak se jejich jediné vnouče má, prostě nic. vždycky jsme za nima museli jet jen my (jezdili jsme tam každý týden). tchýně (až na slabou cukrovku je zdravá) se věčně kvůli všemu cítila ublížená. nesměla jsem říct vlastní názor (bohužel jsem jako na potvoru měla opačný než ona a já prostě neumím nic jen tak odkývat. jednám na rovinu a řeknu to, co si myslím. ale ona nedokázala za celých 16 let pochopit, že jsme prostě každá jiná). jíst jsem u nich taky nic nechtěla, protože jednou když uvařila oběd a my tam zrovna byli, tak jsem si teda dala taky a pak jsem doma měla takovej průjem a zvracení, že jsem to nikdy nezažila. od tý doby jsem tam nejedla nic. být tebou jsem ráda aspoň za ten minimální zájem z jejich strany (čokoládu děti sní a hračku od vietnamců můžeš potají vyhodit). u nás nebylo ani to. k narozeninám nebyla schopná synovi koupit ani tu blbou hračku ani čokoládu. dala nám 500kč s tím, že mu máme něco koupit sami (bezva dárek pro dvouletý dítě), že nikam nedoleze (chodí naprosto v pořádku, autobus jí staví za barákem a bez přestupu se dostane jak do krámu, tak by dojela i k nám před barák).