dočítám...Lendulinko-já naštěstí mohla být s ním...vždycky jsem byla s děckama od začátku-akorát u toho prvního-před sedmnácti rokama jsem musela na dva dny domů-to byl na větší operaci v dětské nemocnici v brně a tam byl na té speciální pooperační jipce.Taky jsem jela z té nemocnice domů-no,vylezla jsem z nemocnice,koupila si mapu,abych trefila na nádraží,a cestou na bus jsem mu aspoň nakoupila nějaký oblečky a hračky-nějaká satisfakce-měl tři měsíce....ale on měl pak tolik zákroků-včetně cévkování-a u chlapů cévkování do pindíka je neskutečný-to byl řev,že jsem se už tak nějak zocelila a nevadilo mi to...ale můj když byl vyjimečně s nama,tak to těžko nesl,když tam mladej brečel...a až byl větší,tak ječel "maminko,pomooc"-to bylo něco