Vlad, nejspolehlivější tábory jsou, jak píše magrata, tábory pořádané nějakou organizací, ve které dítě funguje celý rok. A tím pádem zná své spolutáborníky, zná vedoucí a hlavně znají je i rodiče.
Může to být skautský tábor, může to být tábor pořádaný např. farností (tak jezdí děti dvou kamarádek), tábor pořádaný nějakým celoročním kroužkem...
Jako jedna z vedoucích jsem na skautský tábor jezdila dlouhá léta, dělají to všichni z nadšení, jak píše magrata, zadarmo, ale dokonce nejen zadarmo, platili jsme i jako vedoucí úplně stejné peníze jako děti v táboře (protože peníze nebyly nikdy nikomu na plat, ale prostě jde o peníze na provoz a i vedoucí jedí a pálí dřevo, že)... prostě nikdo to nedělal pro prachy. Organizace, které mají pořádání táborů jako živnost, mají prostě úplně jinou motivaci než vlastní nadšení a touhu dopřát prima dětem z oddílu prima prázdniny. Neříkám, že to je všude blbý, to v žádném případě , ale jako dítě jsem byla na třech takovýchto ogranizovaných táborech a ve srovnání s těmi skautskými to byl obrovský rozdíl. Zažila jsem i jeden tábor opravdu hnusný, s vedoucími namol, s hromadnou střevní infekcí, kterou nikdo neřešil... a taky jsem prosila rodiče, ať mě odvezou, neodvezli a mám jim to za zlé. Přežila jsem tam jen díky tomu, že tam byl i brácha, tak ve dvou jsme to dokázali nějak překlepat, ale byl to děs. Ty druhé dva tábory byly vcelku normální, nikdo nám tam neubližoval, program dobrý... ale nikdy tam nebylo cítit to upřímné nadšení, to, že ti vedoucí jsou tam fakt proto, že chtějí udělat dětem radost.

A k mobilům - na táboře je máme též zakázané. Rodiče můžou volat vedoucím, ty mají několik mobilů a přehazujou SIMku se speciálním táborovým číslem, protože se to pochopitelně vybíjí.
Telefonáty s rodiči navečer rozlítostní každé dítě úplně zbytečně, i když se mu tam líbí. A ještě víc to rozlítostní ty ostatní děti ve stanu, které ten večer s maminkou nemluvily a strašně to závidí tomu jednomu a pak brečí celý stan, úplně zbytečně.
U starších dětí se k tomu přidává ještě to, že mobil je statusová záležitost a porovnávání, kdo má lepší, je prašpatné pro děti ze skutečně chudých rodin (máme jich v oddíle dost). Ze stejného důvodu jsou zakázané iPady a vlastně veškerá elektronika, krom foťáků. Samozřejmě, že porovnávání se objeví i u jiných věcí, ale třeba, já nevím, značky pohorek či pláštěnek nejsou ani zdaleka tak statusové a nepůsobí to na ty chudší ani náhodou tak nepříjemně.