Naštěstí. Má vrozenou vadu žlučových cest, jednu dobu to vypadalo fakt špatně. Byl adept na transplantaci jater s tím, že dárců je málo atd. Je to už přes 10 let. Pak se to tak nějak upravilo vlastně samo, nejsem si jistá, jakou zásluhu na tom měli lékaři a jakou příroda. S tátou je to podobné, absolvoval operaci, ozařování, chemo, hormonální léčbu... Nádor roste, naštěstí pomalu. Kdybych si tátovu smrt připouštěla k tělu, dávno bych se musela zbláznit. A ano, plánování akcí do budoucna je na to dobrý lék. Urovnat svoje věci před smrtí je dobrá věc. Ale pohřbívat někoho na základě informací z třetí ruky je fakt blbé, nehledě na to, že když už se člověk do téhle situace dostane, tak ho spíš zvedne, když se okolí chová úplně normálně.