No, mám to jako ty. Sice nemáme 3 děti, ale syn je velmi klidný, hodný a hračky nerozbíjí.
Jsem docela nešťastná z návštěv, kdy vím, že bude další hračka na odpis. Chodí ke mě velmi dobrá kamarádka, syn má jejího kluka rád a umí si spolu i hezky pohrát, ale to ostatní..

Vždycky ( ale opravdu vždycky ) rozbije synovi hračku, kterou on si opatruje a má ji rád. Malý mě to pak i obrečí, že mu vojtíšek tohleto rozbil...
Snažím se je trošku hlídat, ale nechci tam stát celou návštěvu a dělat drába.
A přiznám se, že někdy i trochu pěním, když je cena hračky poněkud vyšší.

A nejvíc mě dostala jedna kámoška se synem, když přišli k nám na tzv. "kolaudaci" nového bytu. Vrhl se do pokojíku ( nově vymalovaného ), chytl dětský metr, serval ho ze stěny i s kusem omítky, vysypal všechny puzzle a smíchal je dohromady spolu s pexesem, kartami, sbírkami různých kartiček apod, vysypal bednu s auty a spokojeně odkráčel. To byla jeho forma hraní, neuměl si jinak hrát...koukala jsem jako blázen. Přiznám se, že od té doby se scházíme na hřišti..jsem srab.
Mě to ale opravdu mrzí, pokojík jsme malovali sami, dalo nám to práci, stojí to i nemalé finance a návštěva tohle většinou potom nenapraví, přece po ní nebudu chtít, aby si příště přinesla sádru, zalepila díru, přidělala metr a zamalovala ty škrábance okolo, že...

Chápu, že jsou děti více temperamentní než náš malý, on je opravdu zlatíčko, ale mě štve, že ničí naše věci, doma ať mají třeba sajgon, to je mi u zadele...

Ale tím, jak nám děti stárnou, pomalu to mizí, takže klíííd, časem to bude lepší, snad...