Niki,
já už ze zadání jsem přesně věděla, o čem zakladatelka mluví. To je právě o té zkušenosti, která je nepřenosná. Jak už tady bylo řečeno, rady těch které to nezyžily jsou sice přínosné a opodstatnění, nicméně takoví chlapi si sebevědomou ženu (ostřejší ženu) prostě nevyberou, takže k této situaci nedojde. Do diskuze jsem nevstupovala jednak z důvodu že se zvrhla jinam, pak už jsem neměla čas reagovat a navíc jsem defakto neměla co říct, protože to, že já jsem z takového pitomého vztahu odešla ona nechtěla slyšet.

Antheo, když už jsem tady, tak akorát jednu věc.
Naprosto zásadní v tomto problému vidím to, jaký vztah k tobě má tvůj muž. Jestli tě miluje, nebo jestli tě bere jenom jako že takhle se to má, je citově plošší a je s tebou kvůli dětem, majetku, kvůli iluzi rodiny jako celku.
Od toho se bude odvíjet všechno dále.
Pokud tě miluje, je šance, že to u vás dopadne tak, jako u Mirky.
Pokud je to ten druhý případ, můžeš na sobě makat jak střelená roky, dělat možné i nemožné, cpát peníze do kurzů sebepřijetí, rodinných konstelací, psychologů apod, a výsledek bude jen ten, že se to bude všechno cyklicky opakovat až z toho budeš totálně našrot. Jakože chvíli bude dobře chvíli zle.
Ve chvíli, kdy dokážeš nepřipouštět si jeho invektivy, kdy zvládneš nebrat si to osobně, kdy nad tím budeš povznesena a nebude ti to vadit (to byla tvá otázka, jak si to nepřipouštět), zjistíš, že žijete vedle sebe a ne spolu (to už asi je, jen hádám), a ty nejsi takto založená, stejně tě to uspokojovat nebude.
Je mi to líto, ale opravdu to záleží na tom, co k tobě cítí tvůj muž. Ty se můžeš roztrhat, ale pokud ON nebude chtít spolupracovat, nedosáhneš ničeho ani kdyby ses pokrájela.
Já jsem vyzkoušela všechno možné, vidím ve tvých příspěvcích sebe, ale pak jsem to vzdala. Už jsem si ho pak nedokázala vážit, i když bylo období klidu.