Dopol jsem lítala po sídlišti s letákama a mohutně zmokla při "přehnané bouřce" (přece hlásili, že bude hezky, semtam přeháňky spíše na severu čech - tady ostrava nojo).
Pod stříškou u jednoho paneláku jsem vylekala malou černou kočičku, schovala se do křoví. Všimla jsem si jí znova, když jsem přecházela k druhému vchodu kolem toho křaku - chudina na mě koukala jedním zelenožlutým očkem - pravým, levé nemá, není. Samozřejmě mi před očima proběhlo, čím asi chudák prošla a jaký má teď život "pro kočku".
Lítala jsem po sídlišti a pořád měla ten její pohled v sobě. Mám jednu kočičku doma, rozmazleného, rozmlsaného koucoura, kterého miluju a myslím si, že mi to snad i vrací.
Není to jen o kočkách, ale obecně o zvířatech - co to s váma dělá, jak vám je?
Vím, že nemůžu zachraňovat svět a mám svých potíží nad hlavu, ale tohle budu mít před očima a v hlavě ještě týden..