Kapradino, s tím naprosto souhlasím, že jde primárně o vytvoření toho vztahu - je to taková podaná ruka přes jednu generaci.

Moji pěstouni jsou v tomhle hodně vstřícní, chovají se k našim dětem po citové stránce tak, jako by to byla jejich pokrevní vnoučata, a já jsem tomu moc ráda, snažím se to maximálně podporovat, s dětmi o dědečkovi a babičce často mluvit, vzpomenout si na ně s nějakou maličkostí, která vím, že je potěší... ale při tom všem vím, že už mají svůj věk, a možná proto, že si uvědomuji, že to vůbec není samozřejmost, tak bych ani nechtěla, aby se přesmíru angažovali i fyzicky. Babička nám hlídá večer, abychom mohli s manželem někam jen spolu sami, ale přes den se třeba snažím jí děti nedávat, i když vím, že pokud by fakt teklo do bot, tak by to ráda udělala, protože je jich dost a já si chci ty jediné prarodiče, co máme, šetřit.

Protože navázání toho vztahu zdaleka není podmíněné tím, že na ty prarodiče svalím část své odpovědnosti.