Nellinko - přišla jsem takhle o synovce. Zemřel měsíc před svými 20. narozeninami. Měla jsem k němu velice blízký vztah - říkala jsem, že je moje nulté dítě..... Zatím jsem nepřišla na to, co by mi pomohlo, co by mne smířilo s touto ztrátou. Letos to bylo teprve 11 roků...
Jediná rada, kterou mám - musíš žít a na tatínka vzpomínat. Povídat si o něm s dětmi, vzpomínat na všechno krásné, co jste spolu prožili, ukazovat jim fotky a místa, kde jste spolu byli. Tak zůstane tvůj tatínek a jejich dědeček pořád s vámi. Žít musíš, protože když ty žít nebudeš, nebud nikdo, kdo na něho bude vzpomínat tak jako ty, a kousek z něho zmizí v nenávratnu.... A až nebudou žádní lidé, kteří by na něho vzpomínali, zmizí dočista a tehdy úplně umře. Musíš své vzpomínky předat svým dětem a tím tatínek úplně neodejde, dokud budou oni žít.....

Simča

PS. Se smrtí rodičů jsem se zatím smiřovat nemusela, Je jim 85 let a jsou stále naživu a celkem ve formě. Ale protože vím, že tu nebudou věčně už teď se bojím....
Drž se!!!!