Nello, upřímnou soustrast

Jak píší ostatní, chce to čas, teď je to moc čerstvé. Mně taky zemřel táta náhle, tragicky, v necelých 54 letech. Ten týden do pohřbu si moc nepamatuju, mám pocit, že jsem taky jenom pořád brečela a do toho jsme zařizovali pohřeb. Mně asi pomohla práce, byla jsem akorát 3 měsíce v nové práci po RD, takže sice na mě brali trochu ohled, ale musela jsem se tam pořád na něco soustředit, protože jsem všemu ještě moc nerozuměla. Doma už to bylo horší, bydlím přes celou republiku od své původní rodiny a táta tu měl plno věcí, když nás jezdil navštěvovat, třeba kartáček, pyžamo atd., takže tam to na mě zase padlo. To pyžamo mám pořád schované, už je to přes 6 let. POřád na něho vzpomínám, ale už je to jiné.

Pokud se ti chce brečet, tak breč, povídej si o něm! To si vzpomínám, že jsem si o něm chtěla s někým povídat, ale nikdo se mě na něho neptal, asi se báli, že mě to rozbrečí