Měla jsem to stejně, nastupovala jsem po 5 a půl letech (2 děti) zrovna před rokem. Mladší jsme vozili v našem městě k babičce, neměla ještě 3 roky a starší jezdila se mnou a manželem do 22km vzdáleného města do školky a my do práce. Byla to vždy docela honička, ale na to, že to bylo tak komplikované, nám to vycházelo dobře časově. Já je rozvezla (ml. dcerka, manžel na 7 do práce, pak MŠ st. dcerka a kousek od ní mám školu a pak před 15 hodinou je zase všechny sesbírat.) Hned po prvních pokusech donést si práci domů, jako kdysi bezdětná, jsem to vzdala a díky tomu, že manžel končí v 15 hodin, tak se snažím co nejvíce udělat do té doby v práci. Máme výhodu skvělého kolektivu, takže si materiály hodně půjčujeme, radíme si co a jak, didaktické hry apod. Mimochodem - učím na prvním stupni. DOma jsem díky dcerkám už nebyla schopná jakéhokoliv myšlení na školu. Už tak mi přišlo, že jdu z louže do bláta, často se jich ale ujímá manžel, protože vidí, že občas mi mají tendenci ujíždět nervy po celém dni v práci. Jinak jsem ani nevěřila, ale po měsíci mi už ani nepřišlo, že jsem byla tak dlouho doma. Ano, občas mám mezery v papírování apod., ale od toho mám skvělé kolegy.
Musím říct, že už mám docela depku, že ty prázdniny tak rychle utekly a pozítří zase do práce, ale na své kolegy se těším a díky nim je ta práce super. Třídu mám taky dobrou, rodiče taky, tak co si více přát.
Musím ale ještě napsat, že můj manžel po mém odchodu z MD do práce automaticky začal vše dělat se mnou napůl - domácí práce, vaření (nebo si vezme holky ven a já si vklidu udělám, co potřebuji, což je v tomhle skvělá podpora - vím, že to tak všude není.
Tobě přeji, ať se rychle adaptuješ, žáci moc nezlobí a celkově ať se daří.