I já mám v mysli několik učitelů, na které vzpomínám s obdivem, ba dokonce jsou mými kolegy. Ani jednoho z nich, jak jsem po čase zjistila, nemohu v ničem kopírovat, nejtěžší je najít si svou cestu. Horší je, že ta má cesta ( a nejen má) je bohužel trnitější díky určitému naivivnímu uvažování, že po prohřešku následuje adekvátní trest, že ten, kdo nepracuje,nemůže být odměněn, spíše po zásluze potrestán větším naložením práce. Trochu míchám hrušky a jablka - žáky a učitele jako zaměstnance, ale vyjde to nastejno. Bohužel mě to dostalo do mírné pasivity a pozorovatele, ale přesto, jak jsem zjistila, když už tuhle práci dělám, nemohu ji dělat s odporem, vždycky se najde pár dětí, které mě baví naštvávat svými požadavky,které se stále k mé nevoli snižují.
Škola je natolik specifické prostředí, jako nemocnice atd., ten, kdo nepracuje vysloveně s lidmi, to nemůže pochopit.
Děsí mě ztráta základních hodnot ve společnosti, práva na všechno, povinnost vůči ničemu. Nějaké nehmotné ideje táhnoucí lidi vpřed.
zdravím