Přidat odpověď
Moje babička sice Štefu v péči neměla, ale když jezdila pro ségru na intr a viděla tam opuštěné děcko, které nikam nejezdí, zjistila, že je z děcáku, tak si ho brala na víkendy a na prázdniny. Byl to takový náš skorobratr nebo spíš bratranec. Měl teda jiný temperament než my, ale jinak to bylo fajn. Pak ho ale dostaly do péče dvě komunistky (to, že byly lesby je jedno, hlavně to byly krávy) a daly zákaz nechat ho s naší rodinou mluvit. Pak ségra odešla z Brna do Prahy na gympl a v té době se Štefa dostal do puberty. Tety se pravidelně hádaly, která pro něj pojede a která ho poveze do školy, tak jim jednou řekl, že když je to tak zatěžuje, tak ať pro něj nejezdí (kdo z nás v pubertě neřekl něco podobného ražení rodičům, že) a ony si pro něj už víckrát nepřijely. Když jsme za několik let zjistili, že je sám, zas k nám jezdil a měl v nás rodinu a útočiště. Tetám jsme poslali parte, ale ani na pohřeb nedorazily.
Cikáně bych neadoptovala. Tři vlastní děcka jsou až dost. Třeba až odrostou, vezmu si nějaké. Třeba adoptuju nevidomé dítě, třeba budu ráda, že zvládám vlastní rodinu. Ale strach, že bude mít černou krev, bych neměla. Je mi pořád ještě smutno po bráchovi.
Předchozí