Dcera je tady v tom stejná. Někdy mě to děsí. Neprojevuje vůbec žádný negativní emoce. Když sem dala pryč jejího oblíbenýho potkana, jenom mu zamávala a zdarec. Jakoby se nic nestalo. Teď u babičky umřel pes (omlouvám se za to přirovnání, chápu že je to něco jinýho), byli spolu od jejího narození. Jenom pokrčila ramenama a řekla: "Jo, tak to už je mrtvej, a je v nebi." A nic. Na druhou stranu, se stejným klidem odmávla rozvod a to, že od nás odešel taťka, což mi dost usnadnilo situaci.
Nevím, jestli je to dobře.