Tak můj malý rišánek začal chodit do školky. Pro mě velká událost, pro něj pohoda - to jsem čekala, když jsou děti a hračky, je spokojený.

Píšu sem, protože jsem nervozní z několika věcí.

Svlíkat se umí sám, oblíkat s pomocí, to nic.
Jíst umí sám, jen někdy a něco nechce, ovšem já mu "asistovala". Neumí si nabírat na lžičku a to jsem mu doma pomáhala (sem a jakco) a on se ládoval. Ve školce mu dají tři lžičky, pak řeknou "MUSÍŠ sám", on se v tom povrtá a pak jídlo odnese, že nemá hlad. Beru si ho zatím obědě a poslouchám, že nejí - ne že neumí. Dojedem domů a dostane oběd, všechno sní.
Hrozně mě to rozčiluje, protože jsem měla za to, že to umí a jen "vypiluje" (a taky že to stojí peníze, kterých moc nemám, jsme sami, a taky teď víc pracuju, tak -je to blbý- nemám moc ani čas doma vařit, myslela jsem, že sebe vždycky nějak ošidím. zatím mám něco z víkendu a z mražáku..).
Tak se chci zeptat, jestli myslíte, že si o tom mám promluvit s učitelkou a jestli po ní můžu chtít, aby mu s tím jídlem trošku pomohla, když jich tam má fůru dalších. Anebo se s tím mám smířit, protože tak to chodí a má jich tam fůru a blabla.. Třeba že nové prostředí a že se to časem..

Ale tohle není až tak horké.
Některé asi víte, že se narodil předčasně (váha 720g), byl dlouho v inkubátoru, vyslechla jsem si plno řečí, co všecko nebude dělat atd. Postupem času se vyvíjel sice pomaleji, ale normálně, takže jsem ráda, (samo pořád není vyhráno).
No v posledních pár týdnech se něco změnilo v jeho chování. Není to jen tou školkou, jen díky ní to víc vidím.
Asi to nebudu umět moc popsat, je prostě takový mimo. Umí mluvit a docela mu to myslí. Ale v poslední době jakoby nevnímá a nechápe, co po něm chci. Volám na něj z kuchyně - riško co děláš? dřív - hraju autem, teď ticho nebo něco šeptá nebo polohlasně řekne "tady". Zeptám se ho třikrát, pak se jdu podívat (já na něj vidím pořád, ale aby mě on viděl) a řeknu - jé ty si hraješ s autem a on - ano. A tak je to se vším. Před měsícem povídal, co jsme dělali, kde jsme byli atd, poslední 2-3 týdny já povídám a on jen ano/ne. Sednu si k němu a vysvětluju mu, že potřebuji, aby mi to řekl sám a on mi kouká někam za hlavu (to jak tu často píšete z očí do očí), přikyvuje a usmívá se - myslím, že mi chce udělat radost, ale nejsem si jistá, že by mi rozuměl, protože po tom odkývání jsme stejnak zas na začátku, jen to jeho ano/ne.
Asi to vážně popisuju blbě, ale mám prostě pocit, že se nějak změnilo jeho vnímání.
Taky venku začal více stát a čučet na ostatní děti, jak si hrají, dřív se k nim přidával a bylo ho všude plno. Nebo si vezme autíčko a jezdí si s ním v písku uprostřed chumlu děcek, ale sám.
Prostě ho události nějak míjí. Dneska ve školce procházka, šel s nějakým klukem za ruku, když se ptám na jméno, řekne mi kluk - čtvrtý den?

Doma se nic nestalo, žádná změna, žádné trauma, nic, co by to způsobilo. Akorát nástup do školky, kde se mu prý líbí a je tam rád - podle něj, co říká (opět jen ano/ne a ty jeho úsměvy k tomu).

No ženské, ano jsem kvočna, co se týká toho jídla, ale jinak neřeším, jestli má trenky naopak ale prosím uklidňujte mě, že je to jen nějaké období nebo zkuste mi říct ať nehysterčím, protože mě to děsí a mám o něj hrozný strach a taky nechci, aby stál na okraji a trochu se zapojoval a prostě uspěl v kolektivu i ve světě a hlavně to takhle dřív nebylo a já si to neumím vysvětlit, jen si říkám, co má v té hlavě.. (asi seno, ale jen když jsem fakt naštvaná, ale na to je ještě malý, ani mu to neříkám)