"a mas dodneska respekt z rodicu"

7krásko, to není respekt. To jsou určité velice kdesi v podvědomí pevně zažrané informace typu "riziko je špatné", "vydělávat hodně peněz jinak než tvrdou manuální prací je nemorální" apod. Hezky o tom píše ve svých knížkách Zdeňka Jordánová. Prostě, v dospělosti si sice spoustu věcí "řídím sama", ale úplně cítím, odkud ve skutečnosti ty moje vnitřní kritické hlasy typu "hele a nechceš si to ještě rozmyslet, co když..."
Trvalo mi 40let, než jsem si tohle uvědomila, a začala jsem s tím pracovat. Naši prožili nesmírně "bezpečný" a tím pádem i velmi neuspokojivý život, oba to nakonec na stáří odnesli interníma chorobama, o jejichž původu se říká, že vznikají jako reakce na dlouho potlačované vlastní já. Mě rodiče neměli rádi a vždy mě velmi kritizovali a kritizují za to, že jsem vždy chtěla jít vlastní cestou a proti všemu a všem jsem rebelovala (jsem Husákovo dítě, fakt nešťastná doba pro svobodomyslné typy jako já). Vždy se nejvíc báli "ostudy". Myslím, že kdyby si měli vybrat, jestli o mě přijdou při lezení na skálu nebo při přelézání ostnatého drátu, že by ještě pochopili, že jsem "z blbosti" někam vylezla a spadla, ale nikdy by mi neodpustili, že jsem je hodlala uvést do ostudy a průšvihu opovrhováním socialistickým zřízením. (Když jsem nemohla otěhotnět, v době, kdy ještě asistovaná reprodukce byla v plenkách, tak jim nejvíc vadilo, že je to "ostuda", být neplodná, nebo dokonce počít dítě ve zkumavce, a nikoli, že nebudou mít možná vnouče.)

Tak se prostě snažím u vlastního dítěte na to nahlížet jinak