Přidat odpověď
fisperando, to je trefné přirovnání. Vojtovka je ale asi pro hodně lidí tolerovatelná, protože fyzické problémy těla, které pomáhá odstranit, jsou pro ně méně přijatelné, než psychické a emocionální problémy, které pomáhá odstranit pevné obětí. Emoce a vztahy prostě nejsou tak vidět, jsme náchylní je přehlížet, i když jsou v nepořádku, dá se s nimi žít a tvářit se, že je vše ok.
Ta reportáž je hrubou manipulací, je evidentní, že autoři o TPO prakticky nic nevědí a shazují ji ze stolu čistě na základě toho, jak se jim jeví (např. si přizvali jen rodiče, kteří jsou proti nebo mají zkušenost špatnou, srovnání se zaléháváním učitelkami při záchvatu je hodně mimo). O autismu nic moc hlubokého nevím, nemám přímou zkušenost s autistickými dětmi, a netroufám si posoudit, nakolik je pro ně tato terapie vhodná (sami terapeuti říkají, že rozhodně není vhodná pro všechny autisty). Nemám teda ani žádné hluboké znalosti o TPO, ale z toho mála, co vím, je to pro mě náročný a bolestný, ovšem potenciálně velmi účinný způsob, jak obnovit zpřetrhané vztahy, odkrýt a překonat prodělaná (často polozapomenutá či zapíraná) traumata, pochopit svoje emoce a emoce druhých, přijmout je, oprostit se od určitých obav, bloků, stereotypů či závislostí. Předpokladem úspěchu samozřejmě je, že jsou rodiče přesvědčeni o účinnosti a prospěšnosti TPO, že skutečně jsou ochotni tuto konfrontaci podstoupit a pracovat na problému, že nečekají, že terapeut vyřeší problém za ně. Pokud do toho někdo jde bez tohoto přesvědčení a vnímá objetí svého dítěte jako týrání, jde do toho s určitým sebezapřením, pokud je neklidný, pak samozřejmě přenáší tento neklid i na dítě a úspěch se nedostaví. No a pak je snadné celou terapii odsoudit.
Předchozí