Withem, v mnohém, co píšeš, s tebou souhlasím.
U podobných metod a vůbec v životě, si ale kladu otázky, zda... ta moje volba toho správného, je správná i pro toho druhého (píšeš, že nechceš, aby se vztekem byl sám... víš, jak tohle vidí on? Nejsi to ty, kdo nechce být se vztekem sama, nebo ty, kdo chce kontrolovat i tuto oblast u dítěte a ty nechceš, aby to prožíval sám?). Je skutečně špatné, když vztek prožívá člověk sám? Je vždy lepší, aby ho prožíval někdo s ním?
Je způsob, který zvolí matka (co nejtěsněji) tím nejlepším, jak smutek a agresi spoluprožívat?
Já osobně mám ráda třeba blízkost, ale ne bezprostřední. Otevřenou náruč vedle mě, která mě přijme, až já provedu ten hlavní zápas v sobě, která mě neodmítne řvoucí, ale ani nestiskne proti odporu.
Chápeš co tím myslím?
Neodmítám tuto metodu obecně, ale třeba pro mě není z výše zmíněného důvodu.
Své děti objímám i ve vzteku, pokud to tak samy potřebují. Je to jejich vztek, tudíž jejich volba toho, JAk to ONY chtějí prožít.
Nechci je řídit a určovat jim SVOU představu řešení konfliktu a vzteku, protože ta může být vhodná pro mě, ale ne pro ně.