Jsem onou vykutálenou švagrovou, co nechce jezdit vybírat brambory.
Jak já jsem ŠŤASTNÁ JAK BLECHA, že manželův strýček už konečně došel do penze a přestal pěstovat brambory pro celou širokou rodinu.
Tahle vesnická část rodiny si to nikdy neuvědomila a můj muž je tím nechtěl provokovat, ale pokud manžel jde v sobotu do práce a maká tam celý den (stejně času jako na bramborách), tak z toho má ve výplatě víc peněz než kolik stojí ty 2-3 pytle brambor, co nám pak strýček-zemědělec za vybírání dal a co nám vystačily na celou zimu. O tom, že jsem tam zabila celou sobotu i já už ani nemluvím. Čistě ekonomicky je pro nás tohle vybírání brambor záležitost zcela ztrátová, přesto tam manžel dlouhé roky jak blb jezdil vybírat brambory čistě z dobrého srdce - aby pomohl rodině. Já už se ke konci šprajcla a nejezdila (a bezpochyby mě pomlouvali stejně ostře jako autorka svou švagrovku).
Dneska máme konečně svatej klid, od cizího sedláka jsme loni na podzim brambory koupili, uskladnili a měli pokoj.
Předchozí dlouhé roky jsme se museli časově podřizovat příbuzenstvu, zabít víkend vstáváním v sobotu v 5, abychom byli včas ve vsi, tam pak střídavě makali a čekali až se dopijou kafíčka a dohulí cigaretky, domů se dokodrcali večer, druhý den byli unavení a dávali se dohromady, takže reálně zabité oba dny víkendu... a celý rok museli poslouchat, jak máme být nekonečně vděční, že máme zadarmo brambory. Odmítnout ty brambory, že si je radši jinde koupíme, si manžel nikdy netroufl - asi by nás příbuzenstvo zaživa sežralo jak jsme líní a nevděční.
Díky bohu, že už to blbé vybírání brambor nemusím řešit.