Odchovala jsme spoustu koťátek jak naší peršanky, tak i různých nalezenců nebo sirotků, které jsme vypiplávali. Pokud mělo některé průjem, musela se mu umýt prdelka. A ta se těžko umyje separovaně. Takže se s tím svezly nohy, ocásek, bříško. Snažila jsem se, aby voda byla příjemně teplá a pokud možno bez jakékoliv chemie. Bez šamponu. Měla jsem kočku, kterou bylo potřeba občas vykoupat asi do pěti let. Pak, jak když utne - najednou byla "samoudržovací". Od té doby měla srst pořád hezkou, hebkou a čistou. Ostatní kočky to potřebovaly maximálně jednou za život. Kartáče akceptovaly naše kočky každá jiný. Některé samy nabíhaly, když jsem vzala takový, který byl z tenkých drátků. Jiné se lísaly, když jsem vzala do ruky takový měkký, podobný tomu, čím se češou miminka. Tím se ale nedala dlouhá srst pročesat, jen uhladit.
Pokud byly ulepené kolem očí, vytírala jsem to borovou vodou.
Šampon na kočku jsem používala jen, když potřebovala vymýt hodně prachu a případné bleší špíny. A jen na dospělou a vždycky jsem si nechala ve zverimexu doporučit. Protože při mytí jednou za dlouhý čas vždy bylo na trhnu něco nového, snad lepšího.