Předpokládám, že chceš předejít žárlivosti, pocitu odsunutí na druhou kolej apod., ano? Tak nějak přirozeně, s citem a empatií. Nevěnovat miminku přehnanou pozornost (ani teď, ani až se narodí, bude potřebovat především blízkost), neříkat dceři, že ona je teď už velká (tj. nechat ji, aby byla malá, což přece ještě je). Neporovnávat. Dávat pozor, jestli přece jen nemá pocit, že je odstrčená, a nesnaží se přitáhnout pozornost nějakým nezdravým způsobem - např. se může chovat vzorně a odvádět skvělé výkony. Na první pohled byste z takového chování mohli mít radost, ale mohlo by být projevem strádání a kompenzace, snahou si vaši lásku (která by měla být bezpodmínečná) zasloužit a mohl by se z něj vyvinout i jakýsi chorobný perfekcionismus. Můžete se setkas i s opačným extrémem - regresí (vývojový krok zpět - šišlání, vyžadování dudlíku, počurávání atd.), tam je dobré respektovat tu fázi vývoje, do které se dítě vrací, uspokojovat jeho potřeby a čekat, až se s novou situací srovná a posune se zase dopředu.

Jestli budete mít rozdíl mezi dětmi víc než 3 roky, jsou tato rizika menší, ale jsou. Podle mě záleží víc na přístupu rodičů než na věku.

Doporučuju od Prekopové Prvorozené dítě (nesouhlasím se vším, ale je tam řada dobrých postřehů, pohledů a příběhů, které by ti mohly pomoct se do role malého prvorozeného dítěte vcítit).