Proto si myslím, že s obětí, nejde li bezprostředně o život, by měl v první fázi pracovat psycholog a připravit ji na tohle všechno.
Odchod, pokud nejde o útěk pod tlakem bezprostředního ohrožení, vyžaduje "vnitřní přípravu" na to, co tady zmiňujeme.
Typický domácí agresor obvykle není žádný "ranař" - až na výjimky, mnohdy navenek působí jako klidný, vyrovnaný, někdy až flegmatický člověk a je těžké někoho přesvědčit, že by vůbec byl něčeho takového schopen.
Vybírá si typicky slabší oběť, na vyrovnaného a fyzicky zdatného člověka si netroufne, dokáže se i pokořit. To je pro oběť zásadní překážka, kterou musí překonat - celek nepůsobí tak, že by v okolí vyvolávat potřebu "zachraňovat".