Kamarádka má syna, který mi přijde hodně apatický. Vím, že každé dítě je jiné, srovnávat se nemá, ale asi se srovnání neubrání žádná z nás. Nezažila jsem u žádného dítěte (ani u svého) v tomhle věku, aby apaticky koukal do stropu, nereagoval na mávání, budliky, obličeje, mrkání... Ani cizích lidí, ani mámy. Kouká si do svého bodu na stropě a tváří se zaujatě. Není to ojedinělá záležitost, dělá to dost často. Kamarádka je na vážkách, jestli má jít na nějaké vyšetření. Doktorce o tom neřekla (nechápu proč) a ta sama si na prohlídce ničeho nevšimla (to ostatně ani nemusela). Kámoška je v tomhle dost pomalá, nic moc nechce řešit, doufá, že to "přejde". Já si ale myslím, že pokud nějaký problém mimi má, je lepší to odhalit včas, ne? Pohybově je v pořádku, ale tenhle nezájem o cokoli mi přijde divný...