Markéto, právě vůbec. U nás má prakticky veškerou pozornost mladší. Na staršího si jí musím vyloženě dělat. Kdyby to bylo na něm, tak ho vidím jen na cvičení a když přijde upozornit, že má hlad nebo žízeň. On je pravý opak. O pozornost moc nestojí. Mě spíš trápí svědomí, že bych mu měla věnovat víc pozornosti. Samostatně s ním nedělám prakticky nic kromě cvičení. U všeho ostatního je potom i mladší. Ať už malujeme, stavíme kostky, ...

On to každý bere automaticky tak, že když je v rodině jedno postižené dítě, tak se veškerá pozornost soustředí na něho, ale zrovna u nás to tak opravdu není.