Víš co, s těma rozporuplnýma názorama je to tak - každý má jiný názor na výchovu a hlavně, každé dítě je jiné.

My jsme u syna vyzkoušeli všechno možné a ač toho vůbec nejsem zastáncem, nakonec zabralo manželovo absolutní přitvrzení, ne, že by ho zmlátil, k tomu naštěstí nemuselo dojít, i když to doslova viselo ve vzduchu. Já jsem při těch "rozhovorech" musela odejít, byla jsem úplně vyřízená, zpětně musím ale uznat, že na něj fakt nic jinýho neplatí.
Když se chování vašeho dítěte dotýká ve velké míře ostatních, řešit se to musí, o tom žádná.

Nicméně našemu synovi je 11, v šesti letech bych to i po těchhle zkušenostech zkusila nejdřív mírnější cestou.

Zkusili jste vašemu synovi někdy něco vzácného vzít, aby poznal ten pocit? Ukázat mu, že takhle se cítil brácha/kamarád, když jsi mu vzal to autíčko. (Pak bych mu to samozřejmě vrátila i s omluvou.)