Co popisuješ, přímo neznám. Ale chápu to. Když jsem byla těhotná, vztah k synovi jako k dítěti jsem si taky vytvořila až pár týdnů (možná spíš dnů) před porodem, po porodu mi taky v porodnici nevadilo, když ho sestry odnesly z pokoje na převážení, nebo na očkování, nezvládala jsem uspávat, takže plakal. Za to se stydím dodnes Ty pravý mateřský pudy (láska a trpělivost) mi naskočily až ve druhým těhotenství. Myslím, že někdo je rozená matka a někdo se to musí naučit- časem a zkušenostma.