Můj syn(v květnu mu bude pět) taky nemá problém s očním kontaktem, v podstatě ani ve školce nemá žádné problémy s dětmi. Od října máme diagnózu aspergerův syndrom.
Problémy jsou hlavně doma. Taky musí být vše podle něj, má rituály...psala už jsem sem o tom), záchvaty na denním pořádku. Co mě ale momentálně trápí nejvíc je právě to zmíněné oblíkání. Už nesnese skoro nic a začíná se to projevovat už i ve školce (naštěstí má skvělou učitelku a ta mu dost pomáhá, on jí bere). Než ráno přistoupí na to, že si vezme ponožky, tak vyndá ze skříňky všechny, vzbudí celý barák, jak pokaždé řve. Nesnese, že je má v podstatě těsně na těle - noze. Trvá to někdy i dvacet minut, než se nechá přesvědčit. Punčocháče by na sebe nevzal. Stejná scéna pak je s tričkama - zkusí jich i osm - taky ho naschvál ušpiní nebo se poleje, jen aby ho nemusel mít. Rolák ani šálu - to nehrozí. Mikinu nosí jedině jednu, když ji vyperu a je mokrá, nemůžeme nikam jít - nezvládne jít s nějakou jinou. Čepice musí mít obrázek přesně uprostřed krku vzadu. V těchhle mrazivejch dnech bojujeme, aby si vzal kombinézu. Kalhoty nesnese ani do bot ani přes ně, takže je má vyhrnutý nad botama a má holý lejtka. Bojím se, že sousedi brzo sepíšou petici za naše vystěhování. Ten řev je opravdu nelidskej.
Bere Atarax na lepší spánek a na zbavení strachu, ale je to úplně bez efektu, jak předpokládala děvčata tady.
Co mě ale srazilo do kolen, byla návštěva neuroložky. Kubu bolí velmi často hlava. Hned jak si přečetla, že má AS se chovala šíleně, řekla mi, že jsem jen neschopná matka, měla bych se přihlásit do výměny manželek, aby mi nějaká schopná to dítě přišla převychovat. Že ta moderní diagnóza je jen výmluva mojí neschopnosti, protože u ní v ordinaci, jsou všichni "praví autisti" hodní, výborně spolupracujou a umí se sami obléknout. Vyhodila mě z ordinace a řvala na Kubu, že mě nepustí dovnitř, dokud nepřestane řvát. Doma mi kluk řekl, že mu mačkala ruku a jeho to strašně bolelo. Když jsem chtěla okamžitě dovnitř, tak řekla, že mě nepustí, dokud se ten rozmazlenej spratek sám neoblíkne. Brečela jsem jak želva a Kuba křičel na celou polikliniku. Od tý doby se zabejčil a už nechce nikdy k doktorům, což s jeho nemocným srdcem moc nejde. Koncem února jdeme na jinou neurologii do Krče. Tak už teď z toho mám žaludeční neurózu a to ho před tím čeká ještě oční pozadí, EEG a RTG.

Taky se chytám každýho stébla, když má někdo radu, jak zlepšit situaci a návod, co aspoň trošku pomáhá na ty naše zlatíčka. Aspoň mám pak pocit, že na to nejsem sama.