A navíc - třeba na mě navalilo dětství hodně traumat - nic dramatickýho, žádný znásilnění, týrání, rozvod rodičů apod.
Ale staly se prostě věci, které ve mně zůstaly. A pak v dospělosti jsem je potřebovala zpětně pochopit, zpracovat a těch traumat se zbavit. Ale to nešlo. Zjistila jsem, že svým způsobem to jsou traumata i našich a oni vyznávají taktiku - zavřu oči, nic nevidím, tak se nic neděje. Když jsem o tom chtěla mluvit, tak jsem se dozvěděla - ne, to není možný, to si nemůžeš pamatovat, takhle to nebylo...... A jak to teda bylo a proč to bylo, proč jsem se zachovali tak a tak, musel být důvod. A jak to končí - ne, nic se nepamatuju. Takže zpracovat to musím sama a nějak se toho zbavit a jít. Ale když neznám pozadí, moc mi to nejde. Asi potřebuju slyšet omluvu /řekla bych/, něco ve stylu - jo, udělali jsme to tak a tak proto a proto, asi to byla chyba, ale to vidíme teď, promiň. Jenže tohle nikdy neuslyším, vím to. A vím, že důslekem toho všeho bylo, že jsem jim ubližovala, i to vím a i jsem zkoušela sama to vysvětlit a omluvit se, ale bez zpětný vazby to nejde, bohužel. Chápu, že děti dělají určité věci jako reakci na chování svých rodičů. Tak to je, děti jsou čisté a my je popisujeme. Ale moji rodiče tohle nechtějí uznat a je jim úplně jedno, že to, co jsem udělala, následovalo až po tom, co udělali oni. Ne, staví to tak, že oni udělali to, co udělali proto, abych já se nechovala určitým způsobem a přesto to nepomohlo, protože já se tak chovala.
Nevím, zda je to z tohoto pochopitelné.