U nás je paradoxně empatičtější syn s handicapem. Ale to je tim, že má narušenou verbální komunikaci, takže musí hodně domýšlet z neverbální.

Mladší na pozornost žárlil v době, kdy jsme objížděli různá vyšetření. Nebylo moc na co - byl doma s tátou, zatímco já jela se starším třeba do Prahy na EEG. Starší brečel, že nikam nechce a mladší, že chce jet na výlet taky, protože nechápal, že to není žádná zábava. Občas jsem mladšího vzala s sebou, aby se ujistil, že nejde o nic záviděníhodnýho, ale realita je, že přímo vyšetření stejně neviděl - měla jsem uvnitř co dělat se starším, aby spolupracoval, takže mladšího hlídala venku kamarádka.

Jinak máme tu výhodu, že starší potřebuje svůj klid (komunikace je pro něj únavná, takže jak se vrátí ze školy, zaleze do pokojíčku a nechce s nikym mluvit), takže prostoru na mladšího je dost.