Toto je moc a moc zajímavá diskuse! Snad nezanikne! Já pracuji s mentálně postiženými dětmi a opravdu si velmi často uvědomuji, jak těžké to musí mít sourozenci. Vybavuji si příběh jednoho chlapce s DS, který byl poměrně agresivní (myslím, že rodiče nezvládali jeho agresivitu v raném dětství a už vůbec ne, když vyrostl), v rodině mu všichni ustupovali, byl doma velkým šéfem. Jednou předvedl "scénu" i na naší konzultaci, nechtěl nijak pracovat, utekl do vedlejší kanceláře, kterou doslova (během chvilky) zdemoloval. Konkrétně u tohoto chlapce jsem si několikrát povšimla, že maminka či sourozenci (starší - dívka a chlapec) se ho bojí, měli někdy i modřinu či podlitinu v obličeji. Ale nikdy nechtěli na toto téma mluvit a už vůbec ne to nějak řešit. Pouze bráška se jednou "zapomněl" a řekl, že doma to mají jako po boji stále a že by z domova nejradši utekl, že je bratr všechny terorizuje.
Jinak se setkávám s tím, že rodiče zdravého sourozence často nutí do "rodičovské" role. Nehodnotím to, pouze konstatuji.