Terezo, ruku do ohně ve smyslu, co by SKUTEČNĚ udělal, nemůže člověk přece dát skoro nikdy.

Když v té situaci nebyl, nebo i když byl, ale nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Ale takové chování mi připadá tak totálně mimo to, co celý život žiju já i lidi okolo mě, že se dost důvodně domnívám, že by se ve mně něco zlomilo a jak píše Grainne, už bych nedokázala být si s tím dotyčným blízko.

Nechápu, jak tohle někdo může takto relativizovat (respektive asi chápu - třeba se mu to taky stalo a on to potřebuje nějak zpracovat, racionalizovat, aby s tím vůbec dokázal žít), ale PRO SEBE to neberu.

Není to normální a jak jsi psala tuším Ty? tak by to bylo zjištění, že ten dotyčný je někdo jiný, než za koho jsem ho považovala. Že má hodnoty nastavené jinak, než jsem si myslela.

Asi jako když si myslíš, že si bereš počestného bankovního úředníka a těsně před svatbou zjistíš, že je to vlastně bankovní lupič. Nebo si myslíš, že si bereš hodného člověka, a uvidíš ho týrat psa.

Nevím, jestli se vyjadřuju dost jasně, ale nejsem pro toleranci takových věcí. Toleranci si máme schovávat na věci, jak zase píšeš, které se nám přihodí SPOLEČNĚ, ne kterými ze sobectví a necitelnosti jdeme jeden proti druhému. Navíc k tomu všemu NA ZAČÁTKU vztahu.