Jaano,
já jsem taky nenapsala nějakej převratnej recept na zaručený partnerský štěstí. Jenom jsem cítila potřebu vyslovit jakousi protiváhu k tvrzení, že ve vztahu záleží POUZE na štěstí, čili na tom, koho člověk potká. Lidi přece nejsou šroubky a matičky, který do sebe buď pasujou, nebo nepasujou.

Kdyby mě dotyčný zahnal do kouta, jak píšeš, kdyby mi dal najevo, že on se snažit nebude, a rezignoval na jakékoli úsilí o vyvážené soužití, tak bych se asi nevyhnula úvahám, jestli jsem náhodou něco neudělala špatně. Jestli jsem to nemohla nějak odvrátit. Třeba bych přišla na to, že fakt ne, co já vím. Já naprosto uznávám, že jsou situace, kdy nelze pohnout druhým ani párem volů. Že druhej se prostě nepohne ani o píď, protože se mu nechce. Protože jsme se změnili.

Ale prostě považuju za produktivní nedržet se zuby nehty té teze o štěstí, ale zkusit kousnout do toho kyselýho jabka a risknout, že se o sobě dozvím něco, co se mi třeba nebude líbit. Myslím, že člověku nakonec přinese víc ten přístup, kdy netrvá a priori skálopevně na tom, že on přece nedělá NIC špatně a jen má tu smůlu.

(Hele a jsem si vědomá, že žiju s naprosto výjimečným člověkem. Takže za sebe ráda přiznám, že jsem měla kliku.)