Nástupu do školky jsem se děsila.

On navíc v té době ještě neměl vůbec potřebu kolektivu, takže ten hlavní "tahák" že tam budou děti, bylo pro něj spíš mínus. Jak jsme byli někde, kde bylo víc dětí v uzavřeném prostoru, bylo vidět, že se mu to nelíbí, dlouho se držel při mně než si šel hrát kousek dál. Taky mu vadil ten hluk (přesto že on sám je děsně hlučnej). No a do toho, že tam nedostane hned to, co chce, občas mu někdo něco zničí nebo se jemu samotnému něco nepovede - což jsou u něj spouštěče vzteku. Tak jsem se s ním snažila aspoň dvakrát týdně zajít do nějakého dětského koutku, aby si na to prostředí zvykal.

Problém s tím, že nebude se mnou, nebyl, měl paní na hlídání nebo býval občas s babičkou.

Zvykačku jsem si domluvila tak, že přijdeme párkrát až odpoledne po 16. hodině, kdy tam nebudou děti. To bylo fajn, že nám dovolili, protože tím si zvykl na prostředí a hračky, aniž by tam byl ten rumrajch.

To bylo asi 3x, pak jsem s ním asi třikrát přišla ráno, seděla jsem tam dvacet minut (ale jako si ho nevšímala) a pak odešla a přišla po obědě.

Hrozný byly ráno cesty do školky. Cestou pobrekával, že nechce. Furt jsem něco vymejšlela, abych ho nějak zabavila, aby si neuvědomoval, že jdeme do školky. Není to daleko, cca 5 minut, ale tenkrát mi ty cesty byly fakt dlouhý. Nejlepší bylo, že kolem jednoho domu je zídka, tak když šel po té zídce, to se mu líbilo, ale jak bylo hup dolů, už začal brečet.

Zvykl si asi po šesti týdnech. Pak už to bylo dobrý. U nás byl problém v tom,že jedna učitelka je dobrá, ale druhá je strašně nesympatická, taková typická úča. No a když šel ráno do školky a byla tam ta lepší, tak byl jenom takovej přešlej. Ale jak se ho ve třídě ujala, začal něco dělat, bylo to dobrý. Jenže jak měla ráno službu ta horší, tak už jak jí slyšel v šatně, začal řev. Zase jsem honem něco mluvila, slibovala, jak ta druhý přijde hned po svačině apod.

Řekla bych, že asi po 3 měsících se vnitřně smířil i s tou druhou a od tý doby je to v pohodě.

Když jsou venku i odpoledne, chce, abych chodila hodně pozdě, aby mohl být co nejdýl na písku.

Učitelky jsem při nástupu upozornila, že a proč se vzteká. Čekala jsem, jestli budou něco říkat, ale když ani po 3 měsících neřekly nic, tak jsem se sama zeptala, jestli je ve školce vzteklej. Prý nijak zvlᚍ, prý občas, to ho posadí ke stolečku, aby se uklidnil, čili jako ostatní děti.

Závěr - začátek těžký, ale už je to v pohodě. Líbí se mu tam, chová se standardně, tolik, co doma si nedovolí. Což pozoruji i doma, že když je doma někdo cizí, tak i když se začne vztekat, tak to není tak silné jako když jsme tam jen my domácí.

Ten začátek ve školce doporučuji dobře promyslet a probrat s učitelkou. Ono se třeba obecně doporučuje, aby malé děti chodily dřív, kdy je volno na hraní, než začne organizovaná zábava. Ale kluk potřeboval přesný opak - aby se ho hned někdo ujal, něco s ním začal dělat. Když si měl jít hrát sám, jen se rozhlížel a začal nabírat. Když ho učitelka posadila ke stolku, ukázala mu nějakou práci atd., tak to šlo bez problémů.

A zezačátku jsem říkala, že jdu do práce, ale že mu z práce něco přinesu - nosila jsem různé obrázky na vybarvování (vytištěné z internetu), papírové krabičky, taková ta kolečka z děrovačky, bublinkové folie apod.