Když to zvážím, tak vlastně spíš nic moc. Všichni tedy před dětmi, dva vztahy hodně dlouhé, dva kratší. Tři z nich mi pošlou přání k narozeninám, k Vánocům.

Toho služebně nejstaršího, ze vztahu nejdelšího, moc nevídám, i když jsme spolu komunikovat nikdy nepřestali - on se, bohužel, v životě dost babrá a hovory či emaily jsou omezeny na počasí a info o našich společných známých - já nechci vytahovat své "úspěchy" (potomek, partner), a jeho se na toto nemá cenu ptát, protože nemá moc o čem hovořit.

Následující byl patologický lhář a to napáchalo na našem vztahu nezhojitelné škody. Odešla jsem já ze vztahu na vysokém stupni vážnosti. On by po určité době rád obnovil a udržel mailový kontakt. Jsme od sebe nyní hodně daleko a já se zatím přesto zdráhám sdělovat mu osobní údaje (ty výše uvedené úspěchy ), mám stále takový trochu divný pocit, i když se pomalinku otupuje...

Třetího vidět ani slyšet nepotřebuji já, ne s hořkostí, ale měl svou hlavu a já mám svou hrdost, on se pak dobýval zpět a pro mne v tomto ohledu dvojí vstoupení do téže řeky neplatilo, jakkoli fajn byl, panáček byl asi překvapen.

Se čtvrtým bychom jistě komunikovali víc, ale nevídáme se, na mailování nikdy nebyl, bydlí daleko, je nyní šťastně ženat, má děti.